• subert_fotograf

LEMMENJOKI NATIONAL PARK

Aktualizace: 16. říj 2018

Severní Finsko 2015


Vítejte u čtení cestopisu, který vznikl na základě naší výpravy Laponskem v červenci 2015. Expedice jsme se účastnili tři: Honza, Radek a Radim. V tomto cestopise bychom chtěli předat něco ze svých zážitků a nabytých zkušeností všem, které toto téma zaujme.

Lemmenjoki river

Začátek

Přípravy k expedici

Náš hlavní navigátor

Každá taková akce začíná již dlouho před odjezdem, neboť je nutné vše velmi důkladně naplánovat a připravit se. Naše přípravy postupně probíhaly více, jak půl roku. Během Vánočních svátků se Honza s Radkem domluvili, že během léta pojedou do severního Finska. Od této chvíle začalo plánování výpravy. Cílem této výpravy byl zvolen nejdivočejší národní park celé Evropy a zároveň největší národní park ve Finsku a to Národní park Lemmenjoki, nacházející se kolem 68° 45' severní šířky. Domluvili jsme způsob dopravy a délku pobytu (u které jsme se shodli na 14 dnech). Nutné bylo připočíst tři dny na cestování. Souběžně s tímto začal nábor dalších možných členů této expedice. Náš plán zaujal Radima, který jako jediný sebral odvahu přidat se k výpravě a doplnit tak tým na konečný počet třech lidí. Základní itinerář musel být domluven velmi brzy, neboť bylo nutné koupit letenky do začátku února. Celé jaro probíhala příprava na pobyt v divočině. Na úvod prozradím jen, že navigaci jsme zvolili "postaru", tedy mapu s buzolou. Úplně bez, dnes velmi populární, GPS. 


(0.)-1. DEN

(6.)-7. července 2015

Jezero Inari

Vlastní výprava začala příjezdem na ostravské hlavní nádraží, kde jsme se okolo půlnoci z 6. Na 7. Července sešli. Odsud jsme měli vlakem pokračovat do Polska, přesněji města Krakov-Balice, neboť se zde nacházelo letiště. Náš vlak, Euronight (EN) měl pravidelný odjezd okolo druhé ranní hodiny, přesto díky výlukám stačil nabrat více, jak hodinové zpoždění. Nám tento problém nikterak nevadil, neboť jsme díky tomu nemuseli trávit tak dlouhou dobu na polském letišti. Ovšem zpoždění je staženo v Bohumíně, kde vlaky obvykle hodinu čekávají. Náš vlak tento čas neměl, tedy pokračoval dále, směrem k území Polska. Již od začátku nám vrtalo hlavou, jak může 200 km dlouhá cesta trvat přes pět hodin. Zjištění přišlo záhy, když před polskými hranicemi vlak zpomalil na průměrnou rychlost asi 40 km za hodinu. Díky stavům místních železnic jsme občas museli jet opravdu krokem. Nádraží jsou výrazně zanedbaná, zarostlá trávou, skoro, jako by tam dvacet let nejezdily vlaky. Kolem sedmé ranní jsme se dodrncali do Krakova, kde je nádraží vystavěno v moderním stylu, ale dojem, kvůli kvalitě trati, nám to nemění. V blízkosti nádraží si kupujeme lístky na místní hromadnou dopravu a míříme na letiště Krakov-Balice. Cesta trvá přibližně 40 minut, během kterých začíná být úmorné vedro a autobus je plný lidí.



Letiště je poměrně malé a ve výstavbě, přesto je přehledné. Při odbavení se, naštěstí, hmotnost našich batohů těsně vměstná do povoleného limitu 23kg. V terénu nám k tomu ještě přibudou láhve s vodou. Po odbavení nasedáme do letadla společnosti Finnair, do letu AY748 Krakov-Helsinki. Let je příjemný s kvalitním servisem a menším občerstvením na palubě. Na letiště Helsinki Vantaa dosedáme v 14:25 místního východoevropského času. Letiště je velké, což nás, vzhledem k poměru velikosti Helsinek i celého Finska, překvapuje. Jedná se však o přestupní uzel z Asie a severní Evropy, dále na západ, do USA.

Čeká nás opravdu náročné čekání, protože se v Helsinkách zdržíme skoro 24 hodin, což využíváme k návštěvě centra. To se nachází daleko od letiště, ale vede tam moderní, rychlá, částečně podzemní železniční dráha. V Helsinkách panuje, navzdory předpovědi, chladnější větrné počasí a my máme jen kraťasy a lehké bundy. Počítali jsme s teplejším počasím a díky tomu, že máme batohy odbavené až přímo do Ivala, cílového letiště naší cesty, a v Helsinkách jsme si je nevyzvedli, nemáme se do čeho převléct. Ignorujeme chlad, kupujeme si lístky za pět euro na osobu a míříme do centra. Po vystoupení procházíme moderní nádraží a dostáváme se postupně do centra. Helsinky jsou moderní město, ale celkově nás nenadchly. Působí poměrně chladně a neuspořádaně. Procházíme se okolo Baltu a po nákupu v místním marketu svačíme na lavičkách. Navečer se kvůli studenému větru vracíme zpět na letiště, kde nás čeká dlouhá noc a čerpání nových sil na zítřejší odlet do Ivala. Kupujeme si kávu z automatu a občas se snažíme usnout na místních lavičkách. Sledujeme neskutečné kmitání přestupujících cestujících. Opravdu to tu žije, ale s přicházejícím půlnočním provozem letiště přechází k noční režim a je klid.


2. DEN

8. července 2015


Po dlouhé noci strávené na letišti, se dopoledne odbavujeme na let AY557 Helsinky - Ivalo a v deset hodin se odlepujeme od Helsinského letiště. Z letadla vypadá oblačnost hezky kompaktně, což ale znamená, že dole bude hnusně a chladno. Potvrzuje to i kapitán letu. Hlásí v Ivalu zataženo s přeháňkami a osmi stupni nad nulou. Let přibližně trvá hodinu třicet. Na palubě dostáváme výborný borůvkový džus a krátce před polednem dosedáme na letištní plochu v Ivalu. Po vystoupení z letadla nás smetl teplotní šok, neboť jsme stále byli v kraťasech. Jakmile nám vyjedou batohy, okamžitě si bereme vhodné a teplejší oblečení. Poté vycházíme před letištní halu k „jakési“ zastávce. Ptáme se skupiny turistů, zda odtud jede do centra Ivala autobus a ti říkají, že přijede za dvanáct minut. Oni sami však odjíždí taxíkem až do Inari. Čekáme asi dvacet minut a nic se neděje, není tu ani žádný jízdní řád. Odcházíme tedy zpět do letištní haly, kde se od místní zaměstnankyně dovídáme, že žádný autobus na místní letiště nejezdí a odkazuje nás na místní taxi. Za 15 minut dojíždí řidič a odváží nás do městečka Ivalo za pětadvacet euro.


V centru nakupujeme důležité věci, které nám chybí, především podpalovače a repelenty proti hmyzu. Kupujeme si také nějaké jídlo, díky čemuž zjišťujeme, že ve Finsku je dost draho, pro nás chudé Čechy. Například obyčejná voda stojí dvě eura a dalších čtyřicet centů je recyklační poplatek. Naštěstí v národním parku budeme pít z potoků. V Ivalu se zdržujeme pouze krátce a odpoledne jedeme autobusem do Inari, kde budeme muset zase čekat na další den a místní taxibus, který nás má odvést ke vstupu do parku. Odpoledne navštěvujeme muzeum laponské kultury. Je to velice zajímavé místo, kde se dozvídáme různé informace ze života v této oblasti. Večer si dáváme krátký okruh po značené trase a okolo půlnoci začínáme tábořit. Krajina je zde, už podobně jako v parku, mírně kopečkovitá a porostlá borovým lesem. Dnes zkoušíme rozdělat první oheň a postavit stan. Pro dnešek tu naše trasa končí. Spát jdeme až po půlnoci, kdy je stále stejné množství světla jako v poledne. Je zde totiž polární den.


3. DEN

9. července 2015

(Celková vzdálenost 18km)


Ráno jsme se probudili do pěkného slunečného dne, sbalili jsme stan a přesunuli se do Inari. Protože taxi-bus měl jet až odpoledne, seděli jsme nějakou dobu u jezera, kde bylo příjemné posezení. Pojedli jsme zásoby jídla, abychom nabrali na síle. V plánu je jít po dojetí do parku dlouho do noci. Odpoledne doráží náš taxi-bus a my

vyrážíme k parku. Cesta ubíhá pomalu, protože taxi-bus a vlastně i všechny autobusy zde slouží jako pošta, takže řidič zastavuje na každém rohu u odboček k místním samotám a dává do schránek dopisy. Navečer jsme konečně na místě a po krátkém rozkoukání vstupujeme do parku. Je to taková zvláštní atmosféra, kterou nejspíš nikdo z nás nezažil. Cítíme nadšení a zároveň obavu jestli vše zvládneme. Plánované čtrnáctidenní chození chceme začít tím, že první 2 až 3 dny budeme ve značené části parku s tábořišti a poté již v úplné divočině. Cesta zpočátku pěkné ubíhá. Po tom dlouhém čekání je to příjemné. Navečer vystupujeme na kopec jménem Joenkielinen vysoký asi 550 m n. m. Z údolí, které je v nadmořské výšce kolem 150 – 200 m n. m. porostlé místním chudým borovým lesem tedy postupně stoupáme po svazích kopce, kde bor přechází v řídkou březovou leso tundru s malými, 2 až 5 metrů vysokými zakrslými břízkami. Postupně pak stromy mizí úplně a my se dostáváme do pravé severské tundry. Ta začíná někde nad cca. 450 m n. m. a je porostlá maximálně malými keříky. Většinou však převažuje kamenitý terén. Jsou zde, při dobré dohlednosti, nádherné výhledy na jih a jihovýchod. Po vydýchání sestupujeme a klesáme do údolí k našemu prvnímu tábořišti u řeky Lemmenjoki. Sem přicházíme okolo půlnoci, zakládáme oheň a ve velkém hliníkovém kotlíku si vaříme instantní polévku, zahuštěnou krupicí a špagetami. Rozdělávání ohně a vaření se ujímá zkušený Honza, který s tím nemá žádný problém. Tato hustá polévka není žádné kulinářské dílo, ale dobře nasytí a ingredience jsou na žaludek velmi lehké. Neseme si kompletní jídlo na zhruba dva týdny, které díky pečlivě promyšlené skladbě váží „jen“ 10 kg. Jak bylo již dříve zmíněno, celkově váží naše batohy s plnými láhvemi s pitím kolem 25 kg. S úbytkem jídla však bude postupně klesat i hmotnost batohů až k 15 kg.

Po polévce si děláme instantní ovesnou kaši na ráno. Budeme totiž vařit jen při rozdělání ohně 1x denně, vždy večer po utáboření. Teplota pomalu klesá k +5°C, ale u ohně je velice příjemně. Ten je také důležitý „odháněč“ komárů a sušička navlhlých věcí. Je po půlnoci a slunce je již dlouho jen těsně nad obzorem, avšak stále svítí. Je to fajn pocit čtyřiadvacet hodin denně se světlem.



4. DEN

10. července 2015

(Celková vzdálenost: 19km)


Po probuzení v poledne (šli jsme spát někdy kolem páté ranní, jelikož za polárního dne je to jedno) snídáme studenou kaši a vyrážíme na další trasu. Je třeba přejít řeku, ale jelikož jsme ještě ve značené, pro turisty dobře zpřístupněné části, lze použít „lanovou loďku“, anglicky „cable boat“, přeplouváme s ní na protější břeh. Je to zajímavý způsob dopravy. Loď je přivázaná k lanům, které umožňují pasažérům se přitáhnout na druhou stranu řeky bez pádlování.

Dále se po cestě se zastavujeme u peřejí říčky Ravadasjoki, kde se poměrně dlouho zdržujeme na focení vodopádů. Turistů ani v turistické části parku opravdu moc není, doposud jsme potkali pouze čtyři další turisty. Ráno je obloha zamračená, ale v průběhu dne se projasňuje a teplota rychle stoupá, takže po poledni je příjemné teplo, večer se naopak opět ochlazuje. Komárů je tu čím dál více, především večer, kdy podnikají nálety v hejnech. Bez moskytiéry a dlouhého oblečení to nejde. Přesto, komáři si nějaké to nechráněné místo najdou. Kolem půlnoci zakončíme denní trasu v následujícím tábořišti, kde jsme opět sami. Jsou tři ráno a my teprve jíme hlavní jídlo dne, opět polévku s krupicí a těstovinami. Sedíme u ohně, posloucháme praskání dřeva a tříštění tekoucí vody o kameny z nedaleké místní říčky. Dle předpovědi měly být poměrně nízké ranní teploty. Slibovali okolo +5 °C, denní pak kolem +10°C, ale noční realita je ještě chladnější. Teplota padá k bodu mrazu. Máme obavy, že nám ve stanu bude pořádná zima.


5. DEN

11. červenec 2015

Celková vzdálenost: 25 km


Noc byla opravdu velmi studená. Radim trochu prochladl a ráno se mu vůbec nechtělo ze stanu. Po snídani balíme stan a jdeme dále severskou krajinou. Dnes nás čeká poslední půlden v turistické části a večer již pravá divočina. Dnešní pochod bude náročnější, chceme ujít dost velkou vzdálenost. Také nás čeká více kopců s nejvyšším vrcholem NP Lemmenjoki, kterým Morgam Viipus, s nadmořskou výškou okolo 600m n. m. Zdá se to málo, ale terén je v této hornaté části dost prudký a celkově velmi náročný. Často se vlní, z údolí, která jsou položená kolem 150m n. m. vedou prudké kamenité stráně na vrcholy, položené přímo nad nimi o cca. 400 m výše. Vzhledem k polární zeměpisné šířce tu je i malý rozdíl v nadmořské výšce velice poznat na vegetaci. Jak vycházíme z údolního nocoviště zpět do kopců, krajina přechází z borových lesů do břízových a výše opět do lesní tundry, potažmo drsné tundry. Tam jsou jen velmi drobné přízemní rostliny a kamení. Po výstupu na první tundrový kopec Gaskoaivi míjíme zlatokopecký důl. Slyšíme ho jen z dálky, je stále v omezené míře funkční. Poté klesáme k chatě Morgamoja, kde v 40 až 50 letech minulého století žili v drsných podmínkách zlato kopové. V této době zde probíhala zlatá horečka, na které sice zbohatlo jen pár lidí, ale mnohokrát více jich zde kvůli tvrdým podmínkám v zimě zemřelo.

Zde si dáváme pauzu, doplňujeme důležité kalorie ve formě proteinových tyčinek a také se občerstvujeme vodou z místních potoků, která je velice chutná a osvěžující. Z tábořiště Morgamoja dále klesáme do údolí k naší oblíbené řece Lemmenjoki, kde má být tzv. most do divočiny. Má vést na druhou stranu řeky, za kterou již není nic z lidské civilizace. Tedy žádné značné cesty ani tábořiště, začíná zde divoká zóna parku (Wilderness area), která je zhruba desetkrát rozlehlejší než turistická zóna. Pouze kus cesty na zmíněnou nejvyšší horu Morgam Viipus by, podle mapy, měla vést prochozená cesta, ovšem, neznačená, začínající právě mostem přes řeku. Dále už není opravdu ani známka lidské přítomnosti.

Později odpoledne jsme k řece dorazili. Je tu tábořiště označující okraj turistické zóny a dokonce zde potkáváme pár lidí. Ale dlouho se nezdržujeme, protože potřebujeme najít zmíněný most přes řeku. Je nakreslen ve všech mapách a situován u tohoto tábořiště, ovšem mapy nejsou příliš podrobné. Žádnou šipku, značku ani cestu k němu někde nevidíme a tak prohledáváme břeh řeky. Jenže nalézt most se stále nedaří a vypadá to na problém. Podél řeky se pohybujeme v křovinatém a velmi bažinatém terénu, je tu spousta štípajících komárů. Po lidské činnosti ani stopa. Po asi půlhodině hledání definitivně zjišťujeme, že most není, nebo spíš už není. Zbyly po něm jen dost trouchnivé a zarostlé základy na březích, lávku zřejmě odnesla voda, nebo, spíš jednoduše ztrouchnivěla také. To je komplikace a nezbývá jiné řešení než řeku přebrodit.

Po nalezení vhodného místa si nazouváme sandály a vyhrnujeme si nohavice, vstupujeme do řeky a opatrně brodíme. Voda je ledová, má okolo +5°C, ale nedá se nic dělat, musíme se dostat na druhý břeh. To není vůbec snadné, neboť na druhé straně jsou různé mokřadní křoviny a nedá se nikde vylézt na břeh. Jdeme tedy řekou kus po proudu a naštěstí nalézáme místo, kde se dá dostat na břeh. Po zpětném obutí pohorek začínáme výstup na nejvyšší vrchol NP. Ten však zatím není vidět, neboť jsme v hlubokém zalesněném údolí. Přímo nad řekou je chvíli velice prudké, místy až skalnaté stoupání v terénu bez cestiček, maximálně se tu občas objevují sobí stezka. Je to náročný výstup, obzvláště s našimi pořád téměř 25kg těžkými batohy. Za půl hodiny jsme konečně výše v kopci, kde se terén zmírňuje, a na horní hranici lesa se otevírají výhledy. Postupně s tundrou, která nad 550 m n. m. přechází spíše v kamenná pole, dostáváme na vrchol. Je tu nádherně, neskutečné výhledy na všechny světové strany, na druhou stranu je zde strašná zima a fouká studený severní vítr od Severního ledového oceánu, který je vzdálen jen asi 150 km. Na západě vidíme naši budoucí trasu a říkáme si, jak vypadá skvěle. Je to poměrně rovinatá krajina a lesů je tam zdá se výrazně méně, takže pro orientaci by to mělo být výhodné. Že však rovina představuje v této oblasti močál, nám zatím nedošlo. Stejně tak, že orientační bod je mnohdy důležitější věc, než přehledný terén.

Po zorientování mapy a focení pomalu klesáme dolů po jednom ze širokých hřebenů. Zatímco v turistické zóně byl celkový směr postupu západní až severozápadní, teď míříme na jihozápad, přechodně až téměř na jih, postupně pryč z kopců/hor, ve kterých je umístěna celá turistická zóna. Mírné klesání tundrou, přecházející v březovou lesní tundru jde velice hladce, ale my už bychom chtěli tábořit, k čemuž potřebujeme najít alespoň malinký vodní tok. Každý den teď den budeme hledat vhodné místo na táboření, které musí mít vodu v blízkosti, dřevo na oheň a terén kde lze postavit stan. Není však jednoduché tyto 3 věci najít na jednom místě.

Po cca. 7 km postupně scházíme z hřebene do svahu, který ústí do bažiny. Až skoro u ní konečně slyšíme malý potůček. Je tu krásně, řídký les z nízkých bříz, rozděláváme stan na rovném místě a jdeme sbírat dřevo na táborák. Je spoustu suchých bříz, vypadá to jednoduše. Po sběru se Honza snaží oheň rozdělat, ale nějak se to nedaří. Dřevo, ač je suché, nechce hořet. Museli jsme použít větší množství podpalovače, který zažehl velké plameny, ale po jeho vyhoření oheň stále hoří jen s obtížemi. Nechápeme, ale pak si vzpomínáme na text z Inari z Muzea, kde stálo, že zde stromy rostou opravdu velmi pomalu. Často stovky, někdy až tisíce let, a přesto nedorostou velkých rozměrů. V důsledku toho je dřevo naprosto nevídaně husté, tvrdé, bez vzduchových pórů, a tedy zjišťujeme, že nechce vůbec hořet. Borového dřeva, kterým jsme v tábořištích topili, se to netýká, má v sobě totiž silně hořlavou smůlu se silicemi a navíc borovice, rostoucí v teplejších lokalitách, nepochybně rostou mnohem rychleji než lesní tundrové zakrslé břízy. Nakonec se přesvědčujeme, že pokud přikládáme jen jemné suché chvojí ve větším množství, tak je možné udělat větší oheň, ale pochopitelně nehoří příliš dlouho. Poučení z dnešního táboření pro další dny je jasné – k podmínce dřeva přibývá přívlastek borové. Radim s Radkem jdou pro vodu do kotlíku na vaření večeře. U potoka zjišťují, že voda z potůčku není příliš chutná a má takovou rašelinovou příchuť. Pro syrové pití se ji tedy rozhodneme desinfikovat příruční soupravou, kterou tento účel máme. Opět jdeme spát až později v noci. Je to první noc v divočině, proto nás to nezneklidňuje. Den byl velmi náročný, ale překážky, na které jsme doposud narazili, byly řešitelné.


6. DEN

12. červenec 2015

Celková vzdálenost: 15 km


Zatažená noc nám naservírovala teplotu kolem šesti stupňů nad nulou. Dopoledne se však vyjasňuje a teplota stoup lehce přes deset stupňů. Pokračujeme dále na jihozápad, obcházíme bažinu, u které jsme tábořili a jdeme po západním okraji menšího hřebene, jenž se táhne na jih. Stráň pod hřebenem je postupně čím dál prudší a pod ní nám dělá kulisu údolíčko plné menších i větších jezer, do kterých strmým spádem tečou potoky. Terén je rozumný, mírně vlnitý, často využíváme sobí stezky, které vedou ke zdrojům vody a tak jimi můžeme pohodlně scházet do svahu k zaříznutým potokům a zase z těchto prudších terénních rýh vycházet. Postupně potřebujeme sejít strání do údolí, ale svahy jsou příliš prudké, místy jdou vidět i skalnaté rokle. Odpoledne konečně nacházíme cestu dolů. S potěšením zjišťujeme, že jsme se trefili k místu, kde není žádné z četných jezírek, ale je zde potok, který překračujeme na jeho pravý břeh, čímž se stáčíme z jižního směru na jihozápadní. Naštěstí dnes nebrodíme, potok šel přejít v pohorkách a sandály tak budou večer použitelně suché. Dnes to není tak náročné, což je dobře. Musíme si trochu odpočinout po včerejším dni. Jdeme na jihozápad na druhou stranu stále stejného malebného údolí, až přicházíme k většímu jezeru, které je pro nás důležitý orientační bod. Máme zde opustit údolí a jít přímo na západ. Dlouho si ale nejsme jistí, zda se opravdu jedná o dané, v mapě vytyčené, jezero. Mapa není příliš podrobná (1 : 100 000), ale nakonec se dle tvaru jižní části jezera správně shodujeme, že to opravdu je to „naše“ jezero. Odbočujeme zde tedy na západ. Daleko nejdeme. Je již pozdě odpoledne a my zde velmi rychle nacházíme vyhovující stanoviště. Je u potůčku na malé vyvýšenině. Kolem je ideální, převážně borový, les. Zatím nejlepší místo na stanování. Jsme kousek nad dvěma menšími bažinami a komáři o sobě dávají neustále vědět, naštěstí oheň je brzy zahání. Tělo si také pomalu zvyká na bodnutí a ta už tolik nesvědí. Dnes nemusíme vodu desinfikovat, proud je silný, koryto kamenité, potok evidentně neteče z bažin. Před spaním, pozorujeme půlnoční slunce a tím dnešní druhý den v úplné divočině končí. Vše jde zatím podle plánu a nikde jsme ještě nezabloudili.


7. DEN

13. červenec 2015

Celková vzdálenost: 25 km


Dnes vstáváme krátce po poledni, spánek nám trval něco přes deset hodin. Parádní to noc. Je jasno, ale je oproti předchozímu dni chladněji a větrněji. Díky tomu tolik neštípají komáři. Dnešní vzdálenost bude zase o trochu větší. V plánu je ujít zhruba dvacet kilometrů. Nejprve vystupujeme na vyšší kopeček, kde jsme narazili na slabší signál. Můžeme se tedy spojit s domovem. Výhled tu kazí zakrslé břízy, nacházíme se něco přes 400 m n. m. Dále jdeme na západ po užším kamenitém hřebenu, který se postupně zplošťuje a kamenů ubývá. Tento hřeben je velmi důležitý tranzitní úsek, který vede mezi dvěma obřími bažinami, dozajista naprosto neprůchodnými. Naštěstí není problém se na něm držet. Níže, již mimo blízkost bažin, se hřeben ještě rozšiřuje, klesá a mění se na mírně podmáčenou, ne však vyloženě bažinatou, vyvýšenou plošinku. Nalézáme tu několik smrků, což je něco výjimečného, protože se nacházíme daleko za severní hranicí rozšíření smrku. Vůbec se jim tu také nedaří, jsou to spíše úzké pahýly, snažící se růst do výšky. Jen několik z nich vypadá alespoň částečně zdravě. Největší je dokonce poměrně souměrný, vysoký štíhlý strom. Musely se tu vysadit už poměrně dávno a od té doby se tu snaží nějak přežít. Odpoledne se oblačnost protrhává a my jdeme stále mírně dolů, stáčíme se opět na jihozápad a postupně scházíme k řece Lemmenjoki, kterou jsme poprvé brodili. Nyní se nacházíme o pěkný kus výše, na jejím horním toku, to znamená, že by přechod neměl být tak drastický jako v její dolní části. Musíme ale nakonec opět brodit, voda je snad ještě studenější, ale tentokrát jsme v ní jen chvilku, protože asi pět metrů široký tok přecházíme opatrně přímo na druhý břeh. Při prvním brodění měla řeka na šířku sice asi 10 metrů, ale my jsme jí brodili možná i sto metrů.

Na druhém břehu řeky pokračujeme podél ní na jihozápad, postupně až na jih. Terén je začíná být náročnější, protože nám přichází do cesty hodně keřů, balvanů, či mokrých vřesovišť. Už celý dnešní den vlastně procházíme oblastí velkých bažin, v níž budeme ještě několik dalších dnů. Tyto rozsáhlé bažiny tvoří právě jádro celého národního parku, je to samotné srdce divočiny! Skrz tuto oblast je v našem směru postupu jen minimum možných průchodů a naopak kupa míst kudy projít rozhodně nejde. Podél řeky je průchod poměrně dobře možný, ale například musíme překonávat jakousi podivnou „mini deltu“ jednoho jejího přítoku. Nakonec ji nebrodíme, ale kvůli tomuto rozhodnutí si málem namáčíme boty. Radim i trochu více, než jen málem.

Večer dorážíme k jezeru, kde plánujeme po necelých 20 km cesty tábořit. Bude již konec dnešní cesty? Je to tu vizuálně pěkné, malebné jezero, místy i řídký porost borovic pro dřevo, sundáváme tedy bagáž a jdeme se mrknout, kde postavíme stan. Brzy zjišťujeme, že to tady nepůjde. I když to není na první pohled vidět, je tu všude kolem strašně mokro a navíc hodně keříků a tak musíme dále. Podle plánu, který měl být už na další den, se tedy stáčíme od jezera přímo na západ, jezero bylo nejjižnější bod naší trasy, a jdeme rovinatou krajinou porostlou poměrně hustým lesem. Na táboření ideální, ale zase tu není žádná voda, natož tekoucí. Už bychom se ale spokojili se stojatou dezinfikovanou. Jsme dosti unavení, pomalu se blíží půlnoc. Jdeme monotónním terénem již několik kilometrů a stále nemáme místo na stanování. Najednou docházíme nečekaně k menší bažině a slyšíme, poté i vidíme potok. Nechce se nám tomu ani věřit, protože taková bažina s větším potokem měla být až za dalších 6 kilometrů, což v terénu bez cest znamená tak 2,5 hodiny a nám se zdá, že jsme tak dlouho nešli. Čas už nám ale v monotónním pochodu běžel trochu jinak a opravdu jsme došli až takto daleko. Je to tu ideální, suchá vyvýšenina nad bažinkou s vydatným čistým potokem. Jásáme a rychle chystáme a zakládáme na oheň a stavíme stan. Sedíme, posloucháme praskající oheň a vařící kotlík, a ten teplý oheň dává klid a pocit úspěšného přežití dalšího dne. Člověk najednou v divočině přestává řešit, zda si ušpinil věci, nebo jak dlouho ještě bude v tomto terénu chodit. Důležité a podstatné tu je si zajistit životně důležité potřeby, tedy vodu, oheň a místo na spaní. Než jsme udělali vše potřebné, bylo už pomalu nad ránem a my šli spát až někdy k šesté hodině ranní.


8. DEN

14 červenec 2015

Celková vzdálenost: 17 km


Pozdní spánek je znát vstáváme až odpoledne, jak již zde bylo zmíněno, časy moc neřešíme. Dnešní etapa by měla být také poměrně náročná, přestože ne tak dlouhá. Po nastudování mapy, zjišťujeme, že může zkusit trefit na v této části jedinou známku civilizace, chatu Postijokii. Je utopená uprostřed divočiny v údolíčku pod hřebenem uprostřed bažinaté části parku. Přestože je udržovaná správou parku, nevede k ní žádná cesta, natož značená. Správci parku se k ní technikou můžou dostat pouze v zimě na sněžných skútrech. V létě k ní člověk musí trefit volným terénem, což je jednoduché pouze s GPS navigací, kterou nemáme.



Z tábořiště vcházíme na velice široký a nízký hřeben, vedoucí na severozápad. Cesta je pořád stejná po obou stranách jsou obrovské bažiny, ze kterých hřeben vyčnívá jen nějakou tu desítku výškových metrů a v sedlech se stále častěji objevují malé bažinky, prakticky výčnělky těch velkých a z hřeben se spíše stávají ostrůvky suché země. Bažinky musíme často přeskákat přes drny, nebo jít v podmáčeném mechu, kde nám voda občas sahá až ke kotníkům a boty tak tak zůstávají celkem nepromáčené. V mapách jsou tyto bažiny malované vesměs jako „easy to cross“, v překladu snadné pro přejití, ale často nám to tak moc nepřipadá. Faktem však je, že mapa byla dělaná hlavně podle leteckých snímků, divočinu nikdo kvůli ní neprolézal, takže je třeba ji brát docela s rezervou. Obáváme se zabloudění, protože hřeben již není vizuálně téměř vidět a není možné držet se trasy podle terénu, natož podle nějakých orientačních bodů. Musíme tedy jít hlavně podle buzoly a azimutu. Podle toho jsme šli sice už od začátku divoké zóny, ale spíše pro kontrolu a hlavní orientace byla podle terénu. Honza má mapu a buzolu neustále po ruce v kabelce s foťákem a někdy i každých pár desítek metrů zastavuje a kontroluje směr. Dnes bylo zataženo a větrněji, i když je poměrně teplo, možná i +10°C. Je pozdě odpoledne a podle mapy nás čeká ještě cca 6 km. Říkáme si – „to je super, teď jen správně odbočit ze hřebínku k potoku s chatou a vyhnout se bažinám a máme pro dnešek vyhráno.“

Po nějaké době jsme dorazili k potoku, u kterého byla spousta pasoucích se sobů, které chvíli pozorujeme a fotíme, Honza kontroluje azimuty, vše sedí, směr potoka, sklon terénu a tak usuzujeme, že to je ten „náš“ potok a jdeme podle něj, chata by měla být do kilometru. Potok vede poměrně mokrou nivou, což nás však nijak nepřekvapuje. Postupně se však niva rozšiřuje v regulérní rašeliniště. Krajina se nějak podezřele otevírá. Něco nám tu nehraje. Kdo by v takovém místě stavě chatu? Navíc údolí s chatou je podle mapy poměrně úzké. Po chvíli krosování bažin, je terén ještě o něco horší. Už je to opravdu skoro neschůdné a rozprostírá se před námi najednou rozlehlá bažinatá rovina. Dochází nám, že něco je hodně špatně.


Honza otevírá mapu, srovnává mapový a reálný terén, pečlivě buzolou měří azimuty několika dalekých orientačních bodů, které jsou vidět za rovinou s bažinou. Nějak dlouho mu to dlouho trvá a Radkovi s Radimem je jasné, že to není dobré. Po chvíli má jasno. Se sarkasmem v hlase povídá „Tak pánové, hádejte, kde se nacházíme“ a ukazuje na mapě okraj rozlehlé modře šrafované plochy, což znamená 100% bažina, kterou není možné projít. A jak je možné že jsme se tam dostali? Potok, podél kterého jsme šli v mapě evidentně, není vůbec zakreslen, pouze je tam asi půl kilometru před tím pravým potokem, kde jsme měli odbočit, zakreslen terénní tvar menší prolákliny, jakých je tam bezpočet. Její tvar na začátku podle mapy podobný jako má údolí s potokem, a tak na přirozeně tento v mapě nezakreslený potok zmátl a šli jsme podél něj pěkný kus. Orientace v tomto prostředí je prostě extrémně náročná. Snažíme se zachovat klid, jako expediční turisté to bereme sportovně. Honza určuje azimut pro nejkratší vyjít z rašelinišť a postupně tudy, bez nějakých velkých problémů, vycházíme z bažiny ven.

Již je pozdě večer, jdeme po plochém kopečku, kde je konečně sucho a čistě podle azimutu míříme (snad) k chatě. Honza občas kouká do mapy a nic neříká, ale je na něm poznat nervozita. Trefit jen podle směru, bez orientačních bodů chatu, zapadlou někde v údolí, když napoprvé se to nepodařilo podle navigace terénem, není legrace. Radek s Radimem ale věří v úspěch Honzova snažení a jdou za ním, jeho tempo, které je v napjaté situaci poměrně vražedné. Radim má co dělat aby mu stačil. Ve 23:30 najednou vidíme v dálce jakousi budku, po chvíli se otvírá obzor a je tam další kus civilizace, kůlna na dřevo. To už po pár krocích vidíme nádhernou dřevěnou chatu. Neskutečné, Honza nejvíc jásá, že to tak neuvěřitelně trefil, sám si totiž vůbec nebyl jistý a už nevěřil tomu, že to bude tak snadné. Všichni máme radost, že jsme tu. Je to nádhera, otvíráme chatu a je tu pěkně uklizeno. Jsou tu kamna, dřevěné lavice na spaní, nasekané dřevo, kadibudka a taky potůček s čistou vodou, luxus. Roztopili jsme kamna, která – dělaná i na zimní provoz za teploty kolem -40°C – se po pár polínkách rozpálily na neskutečnou teplotu a v chatě se nedá pomalu ani vydržet. Ale vedro zlikvidovalo všechny komáry, kterých před tím v chatě byla spousta. Po jídle někdy ve 4 ráno tímto den končí.


9. DEN

15. červenec 2015

Odpočinkový den u chaty Postijoki


Noc byla fajn, v chatě bylo teplo po sauně, kterou jsme tam při vaření udělali. Vstáváme až ve dvě odpoledne, je pěkný teplý a slunečný den. Je tu naprostý klid a pohoda k relaxaci, slunce pěkně hřeje a vypadá to na teplé odpoledne. Jelikož jsme vstávali až po poledni a celkově nemáme kam spěchat, rozhodli jsme se po včerejším šíleném bloudění tento den zůstat na chatě a trochu regenerovat. Vyjít chceme až další ráno. Okolí chaty je, ačkoliv bychom to v takovéto divočině nečekali, ve velmi slušném stavu. Vše je uklízené a vše funguje. Mentalita severských lidí je hold úplně jinde než naše česká. Dnes si chceme maximálně užít chvilky odpočinku, protože zítra nás čeká opět divočina, divočina a divočina. Navečer, když si jdeme chystat jídlo, hlásí Radim svým kolegům „někdo sem jde“. Je to něco nevídaného vidět nějaké lidi v divočině. Přichází starší manželský pár a koukají na chatu. Pozdravíme se s nimi a nabízíme jim místo v chatě, kde zbývají ještě tři volná místa, ve Finsku platí pravidlo, že nově příchozí turisté mají přednost a mělo by se jim uvolnit automaticky místo, aby si odpočinuli. Manželský pár ale zdvořile odmítá s tím, že si najdou místo někde u chaty a budou spát ve stanu. Občas s nimi prohodíme nějaké slovo, ptají se nás, odkud přicházíme a odkud jsme. Sdělíme, že jsme z Česka a přicházíme od jihozápadu. Pán se naší trase s velkým úžasem diví, protože asi ví jaký terén tam je a do čeho jsme se pustili. Navíc oni měli GPS ku, my ne. Zjišťujeme, že oni jsou z Itálie, z Milána. Po krátkém rozhovoru nám pán sděluje, že kdysi jel na kole z Milána do Uherského Brodu a tak naši zem zná.

Jdeme spát poměrně brzy, po pár hodinách bdění, vstávat chceme již brzo ráno. V devět večer už tedy ležíme. Je to krušná noc, večer jsme netopili a komárům je hej. Štípou a bzučí okolo hlavy, špatně se spí. Ve stanu to je lepší máme tam moskytiéru a problém není. Italové udělali dobře s tím stanem. Ono tyto chaty jsou stavěné spíše pro zimní účely, v létě, za sezony komárů je téměř nemožné zde nocovat, pokud tedy dobrovolně nepřeměníte chatu v saunu, jako jsme to nechtě udělali den před tím.


10. DEN

16. červenec 2015

Celková vzdálenost: 24 km


Spíme opravdu krátce. Jednak protože jsme byli krátce vzhůru před tím, a také kvůli výše popsanému problému s komáry. Honza vstává již krátce po půlnoci, Radek s Radimem o půl druhé. Balíme věci a děláme po sobě závěrečný úklid, aby i ostatní turisté měli z chaty dobrý pocit. Po úklidu si dáváme snídani a pomalu se chystáme vyrazit dále. Je zde krásný čistý svěží vzduch a Radim fotí okolí chaty s pěknou kulisou na obloze. Je poměrně chladno, u země mrzne, ale až se rozejdeme, bude nám teplo.



Očekáváme další bažinatý den, jsme zvědaví na terén a orientaci. Ta bude asi velmi náročná, protože terén se bude podle mapy skládat z řady nevýrazných hřebínků, téměř od sebe nerozeznatelných. Tedy trefit trasu úplně přesně asi nebude možné. Ale to dnes naštěstí nemusíme, jelikož se potřebujeme dostat k sobímu plotu. Ten má oddělovat obří „pastviny“ pro stáda místních sobů, která pak na krajích parku v zimě loví místní původní obyvatelé – Sámové, kterých zde pár stále žije. Tento plot vede zhruba po okraji bažinatého jádra parku a bude to náš velice důležitý orientační bod. Jakmile na něj narazíme, a není tak důležité v jakém přesně místě, budeme se moci opět úplně přesně zorientovat a správně určit další trasu. Jsou tři hodiny ráno a my opouštíme nejzápadnější bod naší expedice a nastavujeme azimut k severovýchodu. Dnes by se, dle 3 staré předpovědi, mělo oteplit až k +15°C. Zároveň by měly dorazit přeháňky. Aktuální předpověď však neznáme. Ve tři ráno je v každém případně jasno a chladno. Jdeme opět po nevýrazných nízkých hřebenech a často musíme přecházet menší močály. Radimovi lehce teče do bot a už má těch rašelinišť opravdu plné zuby. Krajina je to zajímavá, bažiny mají krásné barvy, ale terén je opravdu extrémně náročný. Často musíme bažiny obcházet širokým obloukem a stejně narážíme na téměř neprůchodné úseky. Po asi 6 hodinách cesty vycházíme na mírně vyšší a sušší hřeben, který se zdá dobře identifikovatelný na mapě. Vypadá to, že bude stačit po něm jít na sever s mírným stáčením k severovýchodu a narazíme na plot zhruba v místě, kde se kříží s větším potokem vedoucím od jihu k severu, naopak plot vede ve směru západ-východ. My chceme v tom místě potok přejít směrem k východu. Bažiny by tu měly být každým kilometrem na sever už menší a lépe průchodné.



Po chvíli nás azimut svádí z hřebene do údolí, s potokem a tekoucí bažinou, která však nevypadá už tak mokře. Honza kouká do mapy, zkoumá směr toku a orientační body. Měl by to být ten náš hledaný potok. Tedy když půjdeme podél něj na sever, měli bychom na plot velmi brzy narazit. Jdeme. Terén není nic moc, je mokřejší, než se na první pohled zdálo, musíme skákat po obřích travnatých drnech, jaké jsme tu ještě neviděli, pod nimi stojí voda. Honzovi se to nějak nezdá, už bychom měli opravdu na plot narazit. Ale terén je akorát opět horší a horší. Je už docela jasné, že opět nejsme tam, kde si myslíme. Přibližná navigace jednolitým terénem se nepovedla tak, jak bychom potřebovali. Rozhodujeme se vyjít z potoka z močálu kousek na západ na vyšší místo – na onen „hřeben“, co jsme z něj sešli. I když zde opravdu je dost zavádějící těmto útvarům říkat hřebeny, spíš jsou to prostě vyvýšená sušší místa. Při cestě podél potoka jsme však přešli na jeho východní stranu a budeme ho muset někde opět přejít. Dál skáčeme po obrovských drnech. První jde, jako většinou v divoké části parku, Honza. V jednom místě se mu to zdá příhodné k přeskočení a odráží se na druhý břeh. Ovšem místo odrazu, se s ním trhá kus břehu a on se sune i s batohem do potoka, kam se ponoří do půli těla. Toto je velice špatné. Mokré věci a boty je nejhorší, co se může stát. Radim, jdoucí za ním, mu pohotově pomáhá z potoka, aby se ještě více nenamočil. Je to zlé, jsme stále v bažinách, ale nevíme kde přesně. Honza je celý mokrý, spěchá na sušší místo, kde rychle sundává mokré věci, otírá bahno, a převléká se do toho mála suchého, co má k dispozici, protože teplota je sotva deset nad nulou. Spodní kus batohu naštěstí nepromočilo krátké namočení, pouze karimatka uložená úplně vespod je trochu mokrá, takže k nejhoršímu nedošlo. Nejhorší z toho jsou tedy promočené boty, ve kterých i po vylití vody, silně čvachtá. Nutně musíme co nejrychleji najít vhodné místo, na utáboření se a sušení věcí, ale tady to možné není. Urychleně tedy jdeme znovu na sever po vyvýšenině a doufáme, že plot už každou chvíli bude. Jdeme dále a nikde nic není. Říkáme si: „Je tu vůbec? Nerozpadl se už dávno?“ zase spousta otazníků a nervozity přibývá. Na rozdíl od prvního ztracení nejde přesně určit, kde jsme, nezbývá než jít na sever a věřit, že narazíme na plot, nebo místo s výhledem na orientační body. Honza opět vede skupinu vražedným tempem přes náročný, i zde dosti mokrý, terén. Po asi hodině a půl se najednou, z ničeho nic, před námi objevuje plot. Konečně! Zvládli jsme to, to byl zase napínavý den. Před sebou ještě máme přebrodění na druhou stranu potoka, říčky, do které před tím Honza spadl. Ta je už širší a taky proud silnější, ale na druhém břehu vidíme krásný borový les a suchá rovná místa na táboření. Ve vhodném místě říčku brodíme, naštěstí se už nikdo nevymáchal. Kousek dál tedy táboříme. Naštěstí zatím svítí slunce a tak dáváme schnout věci, samozřejmě hlavně Honzovy, které by se měly sušit i bez nutnosti udržovat u nich celý den oheň.

Přestože je po poledni, my únavou uleháme do stanu a usínáme. Odpoledne nás probouzí přeháňka. Na šňůrách máme natažené schnoucí prádlo a do toho začíná pršet, zatím naštěstí slabě, takže vše rychle uklízíme a jdeme spát. Večer, když už neprší, děláme oheň a vaříme si jídlo. Noc bude o sušení Honzových věcí, proto jsme si nanosili opravdu hodně dřeva. Obrovskou hromadu z uschlých borovic. Jelikož jsme spali odpoledne, nechystáme se už trvale zalehnout, v příštích hodinách bude vždy alespoň, jeden z nás hlídat oheň a sušení a další můžou ve stanu ještě odpočívat.


11. DEN

17. červenec 2015

Celková vzdálenost: 35 km (REKORD)


Krátce po půlnoci ukončujeme odpočinek, Radek s Radimem balí stan, Honza si dosuší věci, hlavně tedy boty, zbytek je již suchý. Starší předpověď na dnešní odpoledne opět hlásila přeháňky, takže je dobře, že vycházíme tak brzy. Noc je po včerejším dešti svěže vlhká a vzduch je takový podzimní. Je poměrně chladno, teplota je okolo bodu mrazu s přízemní mlhou, která chvílemi docela houstne, což není moc pozitivní ohledně orientace. Díky mlze poprvé padla pořádná rosa. Sice už jsme mnoho dní v místech, kde to je samá mokřina, ale dokud byly chladnější dny s maximy do +10°C a tím pádem suché, jasné, úplně beze srážek, tak rosa prakticky nepadala, což byla v terénu s keříky a podrostem, velká výhoda. V hluboké noci, jen za slabého slunečního svitu, vyrážíme podél sobího plotu dále na východ. Dnes už se konečně dostaneme z bažinatého srdce Národního parku, za což jsme rádi, protože už nám močály lezou krkem. Teoreticky bychom se dnes mohli přiblížit i značené turistické zóně, ale nevíme, kolik zvládneme ujít. Po vyjití z bažin se totiž dostaneme opět do pohoří/kopců, kde jsme byli první dny, zde však do nich vejdeme ještě v kompletní divočině bez cest. A zatím jsme ještě v bažinách – před tím, než jejich oblast upustíme, musíme obejít jeden opravdu neprůchodný močál. Na jeho druhé straně vidíme kopec, na který se budeme šplhat. Po několika dnech opět vidíme nějaké prudší stráně.


Obejití bažiny se podařilo rychle a překvapivě bez problémů. Kopec nás překvapuje svou hustou vegetací. Terén je značně kamenitý, ale to není takový problém. Husté stromy a keře s rostoucí nadmořskou výškou postupně řídnou. Nahoře je pěkný výhled do bažin a dále k norským hranicím, kam jsme, dle úplně původních předpokladů, chtěli dojít. Brzy jsme ale zjistili, že časově by nám to nevyšlo. Po rozkoukání klesáme dolů k potokům - stékají se tu ve složitých zákrutech dva do jednoho a zpočátku nám to trochu dělá nepořádek s orientací, ale nakonec to zvládáme vyřešit. Po chvilkovém hledání místa na překročení je jasné, že budeme muset opět brodit, nechceme totiž už riskovat uklouznutí, nebo opět utržení podmáčeného břehu při skoku. Po úspěšném brodu potoku již vcházíme do kopcovité části. Jdeme dlouho hlubokým údolím a severně od nás se zvedají svahy hory Látnjoaivi, druhého nejvyššího kopce NP (592m n. m.) - opět sice spíš vtipná nadmořská výška, ovšem kopec má prudké kamenité svahy a náročný terén. Bude vrchol naší dnešní trasy, a proto po chvíli odbočujeme z údolí a začínáme stoupat svahem vzhůru. Terén je nejdřív převážně zalesněný, výše jako všude přechází do lesotundry, nahoře pak kamenité drsné tundry. Přes kopce se převaluje nízká oblačnost a tak jen občas vidíme nádherné panorama, nebýt mraků je tu výhled do všech světových stran. Na sever je viděl asi nejdál, pahorkovitá krajina se rozprostírá až k obzoru, kde někde už Severní ledový oceán. Ten samozřejmě nevidíme, ale víme, že tam je.



Na vrcholu nalézáme zrezivělou konzervu, po dlouhé době známka lidské přítomnosti. Vrchol už není daleko od turistické zóny a občas ho někdo navštíví. Je tu docela větrné a chladné počasí, teplota tak kolem +5°C. Po dlouhé době zde máme signál a tak komunikujeme s domovem. Po pauze koukáme na mapu a zjišťujeme, že už jsme ušli opravdu hodně a je pořád teprve dopoledne a tak se můžeme pokusit udělat tento úsek opravdu nečekaně dlouhým a zkusit se dnes dostat až do turistické části. To by celkovou trasu protáhlo až na 35km, ale už z toho 23km máme za sebou a stejně musíme minimálně sejít z hory, kde se tábořit nedá. Rozhodujeme se tedy dojít až do tábořiště Ravadasjoki, kde jsme spali druhou noc v parku a kde zároveň poprvé po týdnu narazíme na značenou cestu. Scházíme z vrcholu do údolí. Terén je kamenitý, ale přijatelnější než v bažinách. Cesta údolím je malebná, ale postupně se už docela táhne. Dnes už máme nachozeno hodně, přestože je teprve poledne. Naštěstí je tu snadná orientace.

Po poledni konečně dorážíme k tábořišti, které je přímo u řeky, takže není problém ho najít. Je to konec naprosté divočiny a nutno říct, že se nám docela ulevilo, že jsme přes ni nakonec úspěšně trefili. Dnešní úsek byl tedy poslední opravdu náročný. Nyní už nás čeká jen takové pomalejší toulání se po turistické části parku. Máme asi dvoudenní časovou rezervu, takže v příštích dnech nebudeme rozhodně muset spěchat. Po vydýchání rozbalujeme stan a dáváme mokré a propocené věci na šňůry, řádná únava s porcí poctivě ujitých kilometrů nás poslala ke spánku brzy po poledni. V podvečer se postupně všichni probouzíme a děláme polévku. Dnes vaříme dvojitou dávku, jídla máme rezervu a už ji nemusíme šetřit pro případ bloudění v divoké části. Přes odpolední spánek jdeme po půlnoci normálně spát, celková únava je znát. Počasí je dnes příznivé. Před týdnem tu byl v noci mráz, ten ale dnes, naštěstí díky oblačnosti, nehrozí.


12. DEN

18. červenec 2015

Celková vzdálenost: 8 km


Dnešní den začíná teplým ránem s jednou přeháňkou, po které se docela rychle vyjasnilo. Po snídani se vydáváme poklidným tempem po značené stezce podél řeky. Času je opravdu hodně. Zbývají nám ještě 4 dny parku, za které musíme ujít už jen asi 35 kilometrů, což je vzdálenost, kterou jsme ušli včera za den. A to v terénu a bez cest. Čeká nás flákání se v přírodě, focení a podobné kratochvíle. Cestou se opět stavujeme u vodopádů Ravadasköngäs, které jsme už viděli, ale chceme si je pořádně nafotit a pořádně si jejich prostředí užít, je to nádherný kus krajiny. Odpoledne se dostáváme k dnešnímu tábořišti Ravadasjarvi. Je to pěkné místečko u jezera, zatím největší tábořiště, co jsme viděli, s chatou, plácky pro stanu a ohništi. Sem se dá po jezerech a řece dojet na loďkách ze vstupu do parku a tak tu asi bývá více lidí. My máme to štěstí, že jsme tu opět sami. Nějaké motorové lodě okolo projíždějí, ale nikdo se tu nezastavuje. Je tu trochu problém s vodou z jezera. Je stojatá a tak ji budeme určitě muset desinfikovat, což jí na chuti zrovna nepřidá. Po jídle si všímáme zvědavé myšky a zjišťujeme, že se vůbec nebojí, V klidu pobíhá kolem noh a my si ji fotíme. Krmíme jí vločkami a ona se za to nechá i pohladit. Je vidět, že tu není moc predátorů, nepřítelem zvířat je tu hlavně počasí. Po půlnoci je jezero nádherně osvětlené zčervenalým slunečním světlem a my fotíme tuto úžasnou scenérii. Po vyhasnutí ohně jdeme spát. Tentokrát poučení z komářích náletů nevyužíváme chatu, ale stanujeme.


13. DEN

19. červenec 2015

Celková vzdálenost: 13 km


V noci začíná bohužel slabě pršet. Zdá se, že dorazila očekávaná srážková epizoda. Při chycení signálu na kopci před dvěma dny jsme si totiž stáhli novou předpověď počasí, která předpovídala minimálně jeden deštivý den. Dopoledne déšť sílí, zatímco se pomalu probouzíme. Zůstáváme ve stanu. Naneštěstí jsme v jakémsi menším dolíku, kam se dostalo trochu vody a lehce se nám promočily batohy. Ale vedle je chata s kamny a šňůrou. Přesouváme se do chaty, kde vybalujeme mokré věci a sušíme, kde se dá. Kamínka se rychle rozpalují a stejně jak v Postijokii stačí pár polen a hned tu je neskutečné teplo. Na sušení to je ideální a teplota rychle letí vzhůru, zastavuje se na nějakých +40°C. Zanedlouho vidíme v okně obličeje. Dorazili jiní turisté a není se čemu divit. Díky dešti tu asi bude dnes docela živo. Postupně přichází další a další lidé, což nás moc



netěší, a tak po nezbytném usušení věcí balíme a rozhodujeme se chatu opustit a jít ještě dnes dál. Chata je rozdělená na dvě části, v jedné jsme zatím my, v druhé už někdo jiný a další lidé jsou zatím venku, avšak pod stříškou u chaty. Občas k nám někdo nesměle nakoukne a jediné co vysloví: „Oooh, very hot!". Kvůli urychlení sušení jsme ještě dvě větší polena přiložili a opravdu to tam rozpálili, příruční teploměr letí až na +50°C, což už je tedy o dost víc, než jsme chtěli. Neuvěřitelné je, že na to nebylo třeba nějak plýtvat dřevem. Spálili jsme asi pět velkých polen z místní obrovské zásoby plus nějaké třísky a roští na roztopení. Ale kamna jsou asi velmi účinná a místnost je malinká a výborně izolovaná.

V šest večer odcházíme, což se ostatním náramně hodí. Vzhledem k teplotě se ale zatím do naší přetopené půlky chaty nikdy moc nehrne. Venku nám nějaká paní pochvaluje naše ponča-pláštěnky a my razíme dále. Po 13km chůze v slabém dešti, což byl sice monotónní, ale bezproblémový pochod, jsme došli k dalšímu tábořišti Sotkajervi. Je to ve svahu a je tu výborný přístřešek, kde se dá rozdělat oheň a u něj sedět na zastřešeném místě. Díky závětří je tu brzy docela teplo a pro stan je zde také skvělé místo.

14. DEN

20. červenec 2015

Celková vzdálenost: 9 km


Dnešek nám začal hodně pozdě, venku stále slabě prší a déšť ustává až po poledni, kdy teprve lezeme ze stanu. Dáváme si odpolední snídani a vyrážíme dále. Přejdeme menší vrchol s tundrou. Je zataženo a moc toho vidět není, tak zde zdržujeme jen velice krátce. Potkáváme zde všední turisty městského typu bez výbavy. Nacházíme se již skoro u vstupu do parku a oni jdou jistě jen krátký jednodenní okruh. I tak jim to nezávidíme, protože je vidět, že je jim hrozná zima a na tyto podmínky nejsou připraveni.Scházíme trochu dolů do údolí, kde se je tábořiště s dřevěným „Tee-pee“. Vypadá jak ono indiánské stavení, ale je ze dřeva zvenku potažené střešní krytiny. Děláme zde oheň. Uprostřed tee-pee je ohniště a kouř stoupá dírou nahoře ven. Dojídáme úplně poslední zásoby jídla. Sedíme u ohně a bavíme se o zážitcích z předchozích dnů. Po vyhasnutí ohně jdeme spát. Bude to poslední noc v parku, zítra už vyjdeme do civilizace.


15. DEN

21. červenec 2015

Celková vzdálenost: 6 km


Vstáváme okolo osmi ráno, noc nebyla moc ideální. Z dohořívajícího ohně sice nejdřív šlo teplo, ale zároveň odspodu nasával studený vzduch a na nás velice táhlo. Bylo to, jako byste leželi u otevřených dveří. V průvanu. Ráno pak teplota venku klesla na nulu a uvnitř o moc tepleji nebylo. Honza se budí brzo, právě zimou. Radek s Radimem ještě chvíli spí. Probudí je neustále opakující se dupání, říkají si - co to sakra je. Honza nikde a takový hluk. Že by ho snad naháněl venku nějaký medvěd? Radimovi to nedalo a šel zjistit co se venku děje. Vysvětlení je jednoduché. Jak bylo Honzovi pěkně zima, šel si prostě zaběhat kolem Tee Pee. Po sbalení věcí vycházíme na poslední krátkou cestu v NP ke vstupu do něj, který je vzdálen cca 6 km. O půl jedenácté jsme již u stanoviště taxi-busu. Je to zvláštní pocit, být po takové době zas na trochu civilizovaném místě. A taky si uvědomujeme, že to celé nebylo vůbec jednoduché. Můžeme si však říct, že jsme něčeho dosáhli. Vždyť jsme s těžkou bagáží ušli divokým terénem 220km! Tohoto výkonu si všichni velmi vážíme a navzájem se chválíme. Velký dík patří Honzovi, který nás po celou dobu vedl.



Sedáme si před restauraci na lavičky. Zde nás, i přesto že jsme si neobjednali, nikdo nevyhání, lidé jsou tu milí. Navíc restaurace je stejně prázdná a nikomu nezabíráme místo. Taxi bus má bohužel hodinu zpoždění a je docela chladno a větrno. Jak není pohyb, člověk hned mrzne. Dáváme si nakonec v restauraci horkou čokoládu a netrpělivě vyhlížíme taxi. To nakonec doráží a my míříme do civilizace Inari. Hlavně se těšíme do supermarketu na nákup vytouženého „normálního“ jídla. Po nákupu míříme k jezeru Inarijarvi, kde jsme už před 2 týdny seděli. Vyjasňuje se, slunce příjemně hřeje. Je tu trochu jiné klima než v kopcích v NP. Navečer hledáme místo na stanování někde na kraji městečka. Není to vůbec jednoduché, jsou zde často užívané soukromé pozemky. Nakonec si něco nacházíme, ale není to zrovna pohodlné místo.


16. DEN

22. července 2015


Kvůli nutnosti stihnout odlet letadla máme velkou časovou rezervu a budeme teď tedy ještě jeden celý den a noc v Inari, pak se teprve přesuneme dále do Ivala. Opět relaxujeme u jezera Inarijarvi. Sledujeme, jaké národnosti jezdí po místní mezinárodní silnici dále na sever, převládají zejména Finové, Němci, Norové, občas Holanďané, výjimečně i Češi. Ty jsme viděli jen snad dvakrát. Den je pěkně teplý a slunečný a tak je tu více než příjemně. Klid a pohodu, kterou slabě naruší nával turistů z autobusů. Převážná klientela jsou Japonci a Němci. Japoncům stačí opravdu málo, nejsou moc akční. Vystoupí z autobusu, udělají společnou fotku u jezera a vejdou do obchodu se suvenýry, kde si udělají selfie, koupí nějakou pitomost a jedou dále. Tento typ poznávání světa by nás vůbec nebavil. Procházíme se po Inari s tím, že vždy 2 chodí a jeden na lavičce hlídá batohy. Honza s Radkem pokračují dále, po malé silničce mimo městečko, kde hledají místo na poslední stanování, protože místo, kde jsme spali minulou noc, bylo opravdu hrozné. Při hledání se rozdělují a Honza má velké štěstí, protože potká párek sobů, kteří jsou zde daleko zvyklejší na lidi a nechají ho, aby se hodně přiblížil a nafotil si je.


17. DEN

23. července


Poslední noc ve stanu jsme na opravdu dobrém místě. Spíme celkem dlouho, vstáváme až okolo poledne. Naposledy uklízíme stan a míříme posnídat na naše oblíbené místo k jezeru na lavičku. Trochu nás napadá myšlenka, že už nás tu pomalu berou za bezdomovce. Zdržíme se tu jen dopoledne, pak už jedeme autobusem do Ivala, kde si zahrajeme na „bezdomovce“, co pobývají, kde se dá. Dnes to bude celkem náročné. Stan už stavět nebudeme. Ivalo už je na to velké a nechceme, aby nás tu někdo odchytl a my měli nějaké problémy. Rozhodli jsme se tedy, že spát nebudeme. Do pozdní noci vyčkáme někde na lavičce a pak pěšky půjdeme 13km k letišti, abychom nemuseli opět platit taxi. Jdeme nakoupit jídlo pití, následně narážíme na dobrou lavičku se stolkem, kde je dost místa. Je to v malém parčíku v obytné čtvrti seskládané s malých domků a nikdo tu není, takže tu plánujeme zůstat do noci. S přibývajícím časem začíná okolí ožívat. Finové si totiž polární noc náramně užívají na pořádání zahradních oslav, a podobně. Léto tu trvá prakticky jen pár týdnů (no léto, +12°C odpoledne se u nás ve Střední Evropě tak nenazývá). Dnes je zde mimochodem poslední pravý polární den, kdy slunce nezapadne vůbec za obzor a svítí celých čtyřiadvacet hodin.


18- (19.) DEN

24. -(25.) července

Celková vzdálenost: 13 km


Jsou tři ráno a místní stále popíjí a oslavují. Teplota klesá. Když budeme jen sedět, případně popocházet po okolí, tak se nezahřejeme. Radim dojedl broskev, ze které mu zůstává jen pecka. Co s ní? Její využití jakožto míče nás napadá jako zábava. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Za prvé se zahřejeme a za druhé zabijeme nudu. To by člověk nevěřil, jaká blbost ho v takovéto situaci zabaví. Teplota se pohybuje okolo pěti nad nulou. V pět ráno to balíme a vyrážíme do Ivala na letiště, což je již zmíněných 13 kilometrů. K letišti docházíme v sedm ráno. To je bohužel ještě zavřené. Otevírá se až dvě hodiny před odletem, takže čekáme zhruba tři hodiny na parkovišti před odbavovací halou. Těsně před otevřením se převlékáme do triček a kraťasů, protože ve střední Evropě čekáme vedra. A také jsou to nejčistší věci, které máme. Kdybychom do letadla chtěli jít v oblečení, ve kterém jsme vylezli z parku, asi by nás tam nepustili. Po odbavení a pasové kontrole letíme do Helsinek, kde budeme čekat pět hodin na další let do Krakova. V Helsinkách už čas moc neubíhá. Po odbavení, před vstupem do letadla, se nám o zábavu postará silně opilá ruská žena, která se dožaduje vstupu do letadla, ale kvůli opilosti ji tam nechtějí pustit. Za 2 hodiny letu, ve 22h večer, dosedáme do Krakova. Zde nás vítá Adam, který byl tak hodný a dojel pro nás autem, takže nemusíme tentokrát využít příšernou polskou železnici. Loučíme se, rozdělujeme se. Radek míří na Ostravsko, Radim s Honzou na Brněnsko. Všichni pozdě v noci úspěšně dorazí domů a tím celá tato dlouhá výprava končí.


Závěrem


Je tedy po výpravě a přichází čas na rekapitulaci. Ta pro nás nejdřív znamenala probrání se obrovským kvantem fotek, z nichž několik zde můžete vidět. Všichni 3 jsme hodně fotili, takže expedici máme velice dobře zdokumentovanou, za což jsme velmi rádi. Dále bychom zde zkusili říci, jaká jsme vlastně měli od výpravy očekávání a jestli byla naplněna. Cílem bylo od začátku především poznat opravdovou severskou divočinu, absolutně bez infrastruktury, která už se i ve Skandinávii nachází jen v pár oblastech, a vyzkoušet si v tomto terénu nějakou dobu žít a pohybovat se. Dále samozřejmě celkové poznání krajiny tohoto severního okraje Evropy a různých jeho přírodních krás. Připraveni jsme byli na těžké podmínky i komplikace. Cíl se nám rozhodně podařilo naplnit, poznali jsme velký kus této krajiny, přežili strasti divočiny a viděli mnohé. Celkově jsme byli výpravou velmi nadšeni a s průběhem spokojeni, přestože náročné to skutečně bylo extrémně, což Radek s Honzou očekávali o něco více, než Radim, kterého náročnost velice překvapila. Přesto se s ní bravurně vypořádal. Radka s Honzou zase místo fyzické náročnosti více zaskočila náročnost orientace v rovinatých a bažinatých oblastech. V budoucnu bychom určitě rádi něco podobného zopakovali, přesto to není typ akce, kterou bychom chtěli organizovat každým rokem. Půlroční plánování a téměř 3 týdenní realizace nás stály pochopitelně obrovské množství sil a v neposlední řádě i finančních prostředků. Tedy na příští léto plánujeme něco trochu odpočinkovějšího. Každopádně nějaký další rok bychom určitě chtěli zase zkusit expedici o srovnatelné náročnosti.



Na závěr bychom ještě zkusili trochu poradit možným zájemcům o tyto končiny. Zde nasadíme trochu varovnější tón. Podobný typ výpravy, jaký jsme absolvovali, totiž určitě není pro každého. Úspěšně pobývat takto dlouho v divočině, mimo civilizaci, vyžaduje výbornou fyzickou kondici, velkou výbavu, velmi pečlivou přípravu a v neposlední řadě mnoho zkušeností s náročnějšími typy turistiky. Kdo nikdy několik dnů nešel s těžkou krosnou v náročném terénu, nebo netábořil v přírodě, nechť se o něco podobného rozhodně nepokouší. Dále je tu otázka navigace. Náš způsob bez GPS byl opravdu velmi náročný a možná i riskantnější, než jsme si před výpravou uvědomovali. Tedy pokud se necítíte být experty na práci s mapou a buzolou, raději využijte dnešních technických vymožeností a tu GPS si s sebou vezměte. To však neznamená, že kdo nemá takovéto předpoklady, nemůže se do NP Lemmenjoki podívat. Turistická část, jak je v cestopise popsáno, nabízí značené turistické trasy a poměrně pohodlná tábořiště, kam se můžou na několik dnů odvážit i méně zkušení turisté a to naprosto bez obav. I v tomto případě je však nutno počítat s minimální koncentrací lidí v této oblasti a tedy se musí člověk spoléhat jen sám na sebe.


Zpracovali: Jan Řehoř, Radek Šubert, Radim Čáslava

Fotografie: Radek Šubert

0 zobrazení

Kopírování obsahu těchto stránek a využívání ke komerčním účelům je bez souhlasu autora zakázáno!

© Copyright subert-fotograf  2019