FINSKO - V pasti divočiny a bažin

Severní Finsko 2015


Vítejte u čtení cestopisu, který vznikl na základě naší výpravy Laponskem v červenci 2015. Expedice jsme se účastnili tři: Honza, Radek a Radim. V tomto cestopise bychom chtěli předat něco ze svých zážitků a nabytých zkušeností všem, které toto téma zaujme.

Lemmenjoki National Park I North Finland
Lemmenjoki river

Začátek

Přípravy k expedici

Bez mobilu, bez GPS, pouze s mapou a buzolou. Jedině tak se šlo v parku orientovat za pomocí azimutů.
Náš hlavní navigátor

Každá taková akce začíná již dlouho před odjezdem, neboť je nutné vše velmi důkladně naplánovat a připravit se. Naše přípravy postupně probíhaly více, jak půl roku. Během Vánočních svátků se Honza s Radkem domluvili, že během léta pojedou do severního Finska. Od této chvíle začalo plánování výpravy. Cílem této výpravy byl zvolen nejdivočejší národní park celé Evropy a zároveň největší národní park ve Finsku a to Národní park Lemmenjoki, nacházející se kolem 68° 45' severní šířky. Domluvili jsme způsob dopravy a délku pobytu (u které jsme se shodli na 14 dnech). Nutné bylo připočíst tři dny na cestování. Souběžně s tímto začal nábor dalších možných členů této expedice. Náš plán zaujal Radima, který jako jediný sebral odvahu přidat se k výpravě a doplnit tak tým na konečný počet třech lidí. Základní itinerář musel být domluven velmi brzy, neboť bylo nutné koupit letenky do začátku února. Celé jaro probíhala příprava na pobyt v divočině. Na úvod prozradím jen, že navigaci jsme zvolili "postaru", tedy mapu s buzolou. Úplně bez, dnes velmi populární, GPS. 


(0.)-1. DEN

(6.)-7. července 2015

Největší jezero v severním Finsku I Laponsku
Jezero Inari

Vlastní výprava začala příjezdem na ostravské hlavní nádraží, kde jsme se okolo půlnoci z 6. Na 7. Července sešli. Odsud jsme měli vlakem pokračovat do Polska, přesněji města Krakov-Balice, neboť se zde nacházelo letiště. Náš vlak, Euronight (EN) měl pravidelný odjezd okolo druhé ranní hodiny, přesto díky výlukám stačil nabrat více, jak hodinové zpoždění. Nám tento problém nikterak nevadil, neboť jsme díky tomu nemuseli trávit tak dlouhou dobu na polském letišti. Ovšem zpoždění je staženo v Bohumíně, kde vlaky obvykle hodinu čekávají. Náš vlak tento čas neměl, tedy pokračoval dále, směrem k území Polska. Již od začátku nám vrtalo hlavou, jak může 200 km dlouhá cesta trvat přes pět hodin. Zjištění přišlo záhy, když před polskými hranicemi vlak zpomalil na průměrnou rychlost asi 40 km za hodinu. Díky stavům místních železnic jsme občas museli jet opravdu krokem. Nádraží jsou výrazně zanedbaná, zarostlá trávou, skoro, jako by tam dvacet let nejezdily vlaky. Kolem sedmé ranní jsme se dodrncali do Krakova, kde je nádraží vystavěno v moderním stylu, ale dojem, kvůli kvalitě trati, nám to nemění. V blízkosti nádraží si kupujeme lístky na místní hromadnou dopravu a míříme na letiště Krakov-Balice. Cesta trvá přibližně 40 minut, během kterých začíná být úmorné vedro a autobus je plný lidí.



Letiště je poměrně malé a ve výstavbě, přesto je přehledné. Při odbavení se, naštěstí, hmotnost našich batohů těsně vměstná do povoleného limitu 23kg. V terénu nám k tomu ještě přibudou láhve s vodou. Po odbavení nasedáme do letadla společnosti Finnair, do letu AY748 Krakov-Helsinki. Let je příjemný s kvalitním servisem a menším občerstvením na palubě. Na letiště Helsinki Vantaa dosedáme v 14:25 místního východoevropského času. Letiště je velké, což nás, vzhledem k poměru velikosti Helsinek i celého Finska, překvapuje. Jedná se však o přestupní uzel z Asie a severní Evropy, dále na západ, do USA.

Čeká nás opravdu náročné čekání, protože se v Helsinkách zdržíme skoro 24 hodin, což využíváme k návštěvě centra. To se nachází daleko od letiště, ale vede tam moderní, rychlá, částečně podzemní železniční dráha. V Helsinkách panuje, navzdory předpovědi, chladnější větrné počasí a my máme jen kraťasy a lehké bundy. Počítali jsme s teplejším počasím a díky tomu, že máme batohy odbavené až přímo do Ivala, cílového letiště naší cesty, a v Helsinkách jsme si je nevyzvedli, nemáme se do čeho převléct. Ignorujeme chlad, kupujeme si lístky za pět euro na osobu a míříme do centra. Po vystoupení procházíme moderní nádraží a dostáváme se postupně do centra. Helsinky jsou moderní město, ale celkově nás nenadchly. Působí poměrně chladně a neuspořádaně. Procházíme se okolo Baltu a po nákupu v místním marketu svačíme na lavičkách. Navečer se kvůli studenému větru vracíme zpět na letiště, kde nás čeká dlouhá noc a čerpání nových sil na zítřejší odlet do Ivala. Kupujeme si kávu z automatu a občas se snažíme usnout na místních lavičkách. Sledujeme neskutečné kmitání přestupujících cestujících. Opravdu to tu žije, ale s přicházejícím půlnočním provozem letiště přechází k noční režim a je klid.


2. DEN

8. července 2015


Po dlouhé noci strávené na letišti, se dopoledne odbavujeme na let AY557 Helsinky - Ivalo a v deset hodin se odlepujeme od Helsinského letiště. Z letadla vypadá oblačnost hezky kompaktně, což ale znamená, že dole bude hnusně a chladno. Potvrzuje to i kapitán letu. Hlásí v Ivalu zataženo s přeháňkami a osmi stupni nad nulou. Let přibližně trvá hodinu třicet. Na palubě dostáváme výborný borůvkový džus a krátce před polednem dosedáme na letištní plochu v Ivalu. Po vystoupení z letadla nás smetl teplotní šok, neboť jsme stále byli v kraťasech. Jakmile nám vyjedou batohy, okamžitě si bereme vhodné a teplejší oblečení. Poté vycházíme před letištní halu k „jakési“ zastávce. Ptáme se skupiny turistů, zda odtud jede do centra Ivala autobus a ti říkají, že přijede za dvanáct minut. Oni sami však odjíždí taxíkem až do Inari. Čekáme asi dvacet minut a nic se neděje, není tu ani žádný jízdní řád. Odcházíme tedy zpět do letištní haly, kde se od místní zaměstnankyně dovídáme, že žádný autobus na místní letiště nejezdí a odkazuje nás na místní taxi. Za 15 minut dojíždí řidič a odváží nás do městečka Ivalo za pětadvacet euro.


V centru nakupujeme důležité věci, které nám chybí, především podpalovače a repelenty proti hmyzu. Kupujeme si také nějaké jídlo, díky čemuž zjišťujeme, že ve Finsku je dost draho, pro nás chudé Čechy. Například obyčejná voda stojí dvě eura a dalších čtyřicet centů je recyklační poplatek. Naštěstí v národním parku budeme pít z potoků. V Ivalu se zdržujeme pouze krátce a odpoledne jedeme autobusem do Inari, kde budeme muset zase čekat na další den a místní taxibus, který nás má odvést ke vstupu do parku. Odpoledne navštěvujeme muzeum laponské kultury. Je to velice zajímavé místo, kde se dozvídáme různé informace ze života v této oblasti. Večer si dáváme krátký okruh po značené trase a okolo půlnoci začínáme tábořit. Krajina je zde, už podobně jako v parku, mírně kopečkovitá a porostlá borovým lesem. Dnes zkoušíme rozdělat první oheň a postavit stan. Pro dnešek tu naše trasa končí. Spát jdeme až po půlnoci, kdy je stále stejné množství světla jako v poledne. Je zde totiž polární den.


3. DEN

9. července 2015

(Celková vzdálenost 18km)


Ráno jsme se probudili do pěkného slunečného dne, sbalili jsme stan a přesunuli se do Inari. Protože taxi-bus měl jet až odpoledne, seděli jsme nějakou dobu u jezera, kde bylo příjemné posezení. Pojedli jsme zásoby jídla, abychom nabrali na síle. V plánu je jít po dojetí do parku dlouho do noci. Odpoledne doráží náš taxi-bus a my

vyrážíme k parku. Cesta ubíhá pomalu, protože taxi-bus a vlastně i všechny autobusy zde slouží jako pošta, takže řidič zastavuje na každém rohu u odboček k místním samotám a dává do schránek dopisy. Navečer jsme konečně na místě a po krátkém rozkoukání vstupujeme do parku. Je to taková zvláštní atmosféra, kterou nejspíš nikdo z nás nezažil. Cítíme nadšení a zároveň obavu jestli vše zvládneme. Plánované čtrnáctidenní chození chceme začít tím, že první 2 až 3 dny budeme ve značené části parku s tábořišti a poté již v úplné divočině. Cesta zpočátku pěkné ubíhá. Po tom dlouhém čekání je to příjemné. Navečer vystupujeme na kopec jménem Joenkielinen vysoký asi 550 m n. m. Z údolí, které je v nadmořské výšce kolem 150 – 200 m n. m. porostlé místním chudým borovým lesem tedy postupně stoupáme po svazích kopce, kde bor přechází v řídkou březovou leso tundru s malými, 2 až 5 metrů vysokými zakrslými břízkami. Postupně pak stromy mizí úplně a my se dostáváme do pravé severské tundry. Ta začíná někde nad cca. 450 m n. m. a je porostlá maximálně malými keříky. Většinou však převažuje kamenitý terén. Jsou zde, při dobré dohlednosti, nádherné výhledy na jih a jihovýchod. Po vydýchání sestupujeme a klesáme do údolí k našemu prvnímu tábořišti u řeky Lemmenjoki. Sem přicházíme okolo půlnoci, zakládáme oheň a ve velkém hliníkovém kotlíku si vaříme instantní polévku, zahuštěnou krupicí a špagetami. Rozdělávání ohně a vaření se ujímá zkušený Honza, který s tím nemá žádný problém. Tato hustá polévka není žádné kulinářské dílo, ale dobře nasytí a ingredience jsou na žaludek velmi lehké. Neseme si kompletní jídlo na zhruba dva týdny, které díky pečlivě promyšlené skladbě váží „jen“ 10 kg. Jak bylo již dříve zmíněno, celkově váží naše batohy s plnými láhvemi s pitím kolem 25 kg. S úbytkem jídla však bude postupně klesat i hmotnost batohů až k 15 kg.

Po polévce si děláme instantní ovesnou kaši na ráno. Budeme totiž vařit jen při rozdělání ohně 1x denně, vždy večer po utáboření. Teplota pomalu klesá k +5°C, ale u ohně je velice příjemně. Ten je také důležitý „odháněč“ komárů a sušička navlhlých věcí. Je po půlnoci a slunce je již dlouho jen těsně nad obzorem, avšak stále svítí. Je to fajn pocit čtyřiadvacet hodin denně se světlem.



4. DEN

10. července 2015

(Celková vzdálenost: 19km)


Po probuzení v poledne (šli jsme spát někdy kolem páté ranní, jelikož za polárního dne je to jedno) snídáme studenou kaši a vyrážíme na další trasu. Je třeba přejít řeku, ale jelikož jsme ještě ve značené, pro turisty dobře zpřístupněné části, lze použít „lanovou loďku“, anglicky „cable boat“, přeplouváme s ní na protější břeh. Je to zajímavý způsob dopravy. Loď je přivázaná k lanům, které umožňují pasažérům se přitáhnout na druhou stranu řeky bez pádlování.

Dále se po cestě se zastavujeme u peřejí říčky Ravadasjoki, kde se poměrně dlouho zdržujeme na focení vodopádů. Turistů ani v turistické části parku opravdu moc není, doposud jsme potkali pouze čtyři další turisty. Ráno je obloha zamračená, ale v průběhu dne se projasňuje a teplota rychle stoupá, takže po poledni je příjemné teplo, večer se naopak opět ochlazuje. Komárů je tu čím dál více, především večer, kdy podnikají nálety v hejnech. Bez moskytiéry a dlouhého oblečení to nejde. Přesto, komáři si nějaké to nechráněné místo najdou. Kolem půlnoci zakončíme denní trasu v následujícím tábořišti, kde jsme opět sami. Jsou tři ráno a my teprve jíme hlavní jídlo dne, opět polévku s krupicí a těstovinami. Sedíme u ohně, posloucháme praskání dřeva a tříštění tekoucí vody o kameny z nedaleké místní říčky. Dle předpovědi měly být poměrně nízké ranní teploty. Slibovali okolo +5 °C, denní pak kolem +10°C, ale noční realita je ještě chladnější. Teplota padá k bodu mrazu. Máme obavy, že nám ve stanu bude pořádná zima.


5. DEN

11. červenec 2015

Celková vzdálenost: 25 km


Noc byla opravdu velmi studená. Radim trochu prochladl a ráno se mu vůbec nechtělo ze stanu. Po snídani balíme stan a jdeme dále severskou krajinou. Dnes nás čeká poslední půlden v turistické části a večer již pravá divočina. Dnešní pochod bude náročnější, chceme ujít dost velkou vzdálenost. Také nás čeká více kopců s nejvyšším vrcholem NP Lemmenjoki, kterým Morgam Viipus, s nadmořskou výškou okolo 600m n. m. Zdá se to málo, ale terén je v této hornaté části dost prudký a celkově velmi náročný. Často se vlní, z údolí, která jsou položená kolem 150m n. m. vedou prudké kamenité stráně na vrcholy, položené přímo nad nimi o cca. 400 m výše. Vzhledem k polární zeměpisné šířce tu je i malý rozdíl v nadmořské výšce velice poznat na vegetaci. Jak vycházíme z údolního nocoviště zpět do kopců, krajina přechází z borových lesů do břízových a výše opět do lesní tundry, potažmo drsné tundry. Tam jsou jen velmi drobné přízemní rostliny a kamení. Po výstupu na první tundrový kopec Gaskoaivi míjíme zlatokopecký důl. Slyšíme ho jen z dálky, je stále v omezené míře funkční. Poté klesáme k chatě Morgamoja, kde v 40 až 50 letech minulého století žili v drsných podmínkách zlato kopové. V této době zde probíhala zlatá horečka, na které sice zbohatlo jen pár lidí, ale mnohokrát více jich zde kvůli tvrdým podmínkám v zimě zemřelo.

Zde si dáváme pauzu, doplňujeme důležité kalorie ve formě proteinových tyčinek a také se občerstvujeme vodou z místních potoků, která je velice chutná a osvěžující. Z tábořiště Morgamoja dále klesáme do údolí k naší oblíbené řece Lemmenjoki, kde má být tzv. most do divočiny. Má vést na druhou stranu řeky, za kterou již není nic z lidské civilizace. Tedy žádné značné cesty ani tábořiště, začíná zde divoká zóna parku (Wilderness area), která je zhruba desetkrát rozlehlejší než turistická zóna. Pouze kus cesty na zmíněnou nejvyšší horu Morgam Viipus by, podle mapy, měla vést prochozená cesta, ovšem, neznačená, začínající právě mostem přes řeku. Dále už není opravdu ani známka lidské přítomnosti.

Později odpoledne jsme k řece dorazili. Je tu tábořiště označující okraj turistické zóny a dokonce zde potkáváme pár lidí. Ale dlouho se nezdržujeme, protože potřebujeme najít zmíněný most přes řeku. Je nakreslen ve všech mapách a situován u tohoto tábořiště, ovšem mapy nejsou příliš podrobné. Žádnou šipku, značku ani cestu k němu někde nevidíme a tak prohledáváme břeh řeky. Jenže nalézt most se stále nedaří a vypadá to na problém. Podél řeky se pohybujeme v křovinatém a velmi bažinatém terénu, je tu spousta štípajících komárů. Po lidské činnosti ani stopa. Po asi půlhodině hledání definitivně zjišťujeme, že most není, nebo spíš už není. Zbyly po něm jen dost trouchnivé a zarostlé základy na březích, lávku zřejmě odnesla voda, nebo, spíš jednoduše ztrouchnivěla také. To je komplikace a nezbývá jiné řešení než řeku přebrodit.

Po nalezení vhodného místa si nazouváme sandály a vyhrnujeme si nohavice, vstupujeme do řeky a opatrně brodíme. Voda je ledová, má okolo +5°C, ale nedá se nic dělat, musíme se dostat na druhý břeh. To není vůbec snadné, neboť na druhé straně jsou různé mokřadní křoviny a nedá se nikde vylézt na břeh. Jdeme tedy řekou kus po proudu a naštěstí nalézáme místo, kde se dá dostat na břeh. Po zpětném obutí pohorek začínáme výstup na nejvyšší vrchol NP. Ten však zatím není vidět, neboť jsme v hlubokém zalesněném údolí. Přímo nad řekou je chvíli velice prudké, místy až skalnaté stoupání v terénu bez cestiček, maximálně se tu občas objevují sobí stezka. Je to náročný výstup, obzvláště s našimi pořád téměř 25kg těžkými batohy. Za půl hodiny jsme konečně výše v kopci, kde se terén zmírňuje, a na horní hranici lesa se otevírají výhledy. Postupně s tundrou, která nad 550 m n. m. přechází spíše v kamenná pole, dostáváme na vrchol. Je tu nádherně, neskutečné výhledy na všechny světové strany, na druhou stranu je zde strašná zima a fouká studený severní vítr od Severního ledového oceánu, který je vzdálen jen asi 150 km. Na západě vidíme naši budoucí trasu a říkáme si, jak vypadá skvěle. Je to poměrně rovinatá krajina a lesů je tam zdá se výrazně méně, takže pro orientaci by to mělo být výhodné. Že však rovina představuje v této oblasti močál, nám zatím nedošlo. Stejně tak, že orientační bod je mnohdy důležitější věc, než přehledný terén.

Po zorientování mapy a focení pomalu klesáme dolů po jednom ze širokých hřebenů. Zatímco v turistické zóně byl celkový směr postupu západní až severozápadní, teď míříme na jihozápad, přechodně až téměř na jih, postupně pryč z kopců/hor, ve kterých je umístěna celá turistická zóna. Mírné klesání tundrou, přecházející v březovou lesní tundru jde velice hladce, ale my už bychom chtěli tábořit, k čemuž potřebujeme najít alespoň malinký vodní tok. Každý den teď den budeme hledat vhodné místo na táboření, které musí mít vodu v blízkosti, dřevo na oheň a terén kde lze postavit stan. Není však jednoduché tyto 3 věci najít na jednom místě.

Po cca. 7 km postupně scházíme z hřebene do svahu, který ústí do bažiny. Až skoro u ní konečně slyšíme malý potůček. Je tu krásně, řídký les z nízkých bříz, rozděláváme stan na rovném místě a jdeme sbírat dřevo na táborák. Je spoustu suchých bříz, vypadá to jednoduše. Po sběru se Honza snaží oheň rozdělat, ale nějak se to nedaří. Dřevo, ač je suché, nechce hořet. Museli jsme použít větší množství podpalovače, který zažehl velké plameny, ale po jeho vyhoření oheň stále hoří jen s obtížemi. Nechápeme, ale pak si vzpomínáme na text z Inari z Muzea, kde stálo, že zde stromy rostou opravdu velmi pomalu. Často stovky, někdy až tisíce let, a přesto nedorostou velkých rozměrů. V důsledku toho je dřevo naprosto nevídaně husté, tvrdé, bez vzduchových pórů, a tedy zjišťujeme, že nechce vůbec hořet. Borového dřeva, kterým jsme v tábořištích topili, se to netýká, má v sobě totiž silně hořlavou smůlu se silicemi a navíc borovice, rostoucí v teplejších lokalitách, nepochybně rostou mnohem rychleji než lesní tundrové zakrslé břízy. Nakonec se přesvědčujeme, že pokud přikládáme jen jemné suché chvojí ve větším množství, tak je možné udělat větší oheň, ale pochopitelně nehoří příliš dlouho. Poučení z dnešního táboření pro další dny je jasné – k podmínce dřeva přibývá přívlastek borové. Radim s Radkem jdou pro vodu do kotlíku na vaření večeře. U potoka zjišťují, že voda z potůčku není příliš chutná a má takovou rašelinovou příchuť. Pro syrové pití se ji tedy rozhodneme desinfikovat příruční soupravou, kterou tento účel máme. Opět jdeme spát až později v noci. Je to první noc v divočině, proto nás to nezneklidňuje. Den byl velmi náročný, ale překážky, na které jsme doposud narazili, byly řešitelné.


6. DEN

12. červenec 2015

Celková vzdálenost: 15 km


Zatažená noc nám naservírovala teplotu kolem šesti stupňů nad nulou. Dopoledne se však vyjasňuje a teplota stoup lehce přes deset stupňů. Pokračujeme dále na jihozápad, obcházíme bažinu, u které jsme tábořili a jdeme po západním okraji menšího hřebene, jenž se táhne na jih. Stráň pod hřebenem je postupně čím dál prudší a pod ní nám dělá kulisu údolíčko plné menších i větších jezer, do kterých strmým spádem tečou potoky. Terén je rozumný, mírně vlnitý, často využíváme sobí stezky, které vedou ke zdrojům vody a tak jimi můžeme pohodlně scházet do svahu k zaříznutým potokům a zase z těchto prudších terénních rýh vycházet. Postupně potřebujeme sejít strání do údolí, ale svahy jsou příliš prudké, místy jdou vidět i skalnaté rokle. Odpoledne konečně nacházíme cestu dolů. S potěšením zjišťujeme, že jsme se trefili k místu, kde není žádné z četných jezírek, ale je zde potok, který překračujeme na jeho pravý břeh, čímž se stáčíme z jižního směru na jihozápadní. Naštěstí dnes nebrodíme, potok šel přejít v pohorkách a sandály tak budou večer použitelně suché. Dnes to není tak náročné, což je dobře. Musíme si trochu odpočinout po včerejším dni. Jdeme na jihozápad na druhou stranu stále stejného malebného údolí, až přicházíme k většímu jezeru, které je pro nás důležitý orientační bod. Máme zde opustit údolí a jít přímo na západ. Dlouho si ale nejsme jistí, zda se opravdu jedná o dané, v mapě vytyčené, jezero. Mapa není příliš podrobná (1 : 100 000), ale nakonec se dle tvaru jižní části jezera správně shodujeme, že to opravdu je to „naše“ jezero. Odbočujeme zde tedy na západ. Daleko nejdeme. Je již pozdě odpoledne a my zde velmi rychle nacházíme vyhovující stanoviště. Je u potůčku na malé vyvýšenině. Kolem je ideální, převážně borový, les. Zatím nejlepší místo na stanování. Jsme kousek nad dvěma menšími bažinami a komáři o sobě dávají neustále vědět, naštěstí oheň je brzy zahání. Tělo si také pomalu zvyká na bodnutí a ta už tolik nesvědí. Dnes nemusíme vodu desinfikovat, proud je silný, koryto kamenité, potok evidentně neteče z bažin. Před spaním, pozorujeme půlnoční slunce a tím dnešní druhý den v úplné divočině končí. Vše jde zatím podle plánu a nikde jsme ještě nezabloudili.


7. DEN

13. červenec 2015

Celková vzdálenost: 25 km


Dnes vstáváme krátce po poledni, spánek nám trval něco přes deset hodin. Parádní to noc. Je jasno, ale je oproti předchozímu dni chladněji a větrněji. Díky tomu tolik neštípají komáři. Dnešní vzdálenost bude zase o trochu větší. V plánu je ujít zhruba dvacet kilometrů. Nejprve vystupujeme na vyšší kopeček, kde jsme narazili na slabší signál. Můžeme se tedy spojit s domovem. Výhled tu kazí zakrslé břízy, nacházíme se něco přes 400 m n. m. Dále jdeme na západ po užším kamenitém hřebenu, který se postupně zplošťuje a kamenů ubývá. Tento hřeben je velmi důležitý tranzitní úsek, který vede mezi dvěma obřími bažinami, dozajista naprosto neprůchodnými. Naštěstí není problém se na něm držet. Níže, již mimo blízkost bažin, se hřeben ještě rozšiřuje, klesá a mění se na mírně podmáčenou, ne však vyloženě bažinatou, vyvýšenou plošinku. Nalézáme tu několik smrků, což je něco výjimečného, protože se nacházíme daleko za severní hranicí rozšíření smrku. Vůbec se jim tu také nedaří, jsou to spíše úzké pahýly, snažící se růst do výšky. Jen několik z nich vypadá alespoň částečně zdravě. Největší je dokonce poměrně souměrný, vysoký štíhlý strom. Musely se tu vysadit už poměrně dávno a od té doby se tu snaží nějak přežít. Odpoledne se oblačnost protrhává a my jdeme stále mírně dolů, stáčíme se opět na jihozápad a postupně scházíme k řece Lemmenjoki, kterou jsme poprvé brodili. Nyní se nacházíme o pěkný kus výše, na jejím horním toku, to znamená, že by přechod neměl být tak drastický jako v její dolní části. Musíme ale nakonec opět brodit, voda je snad ještě studenější, ale tentokrát jsme v ní jen chvilku, protože asi pět metrů široký tok přecházíme opatrně přímo na druhý břeh. Při prvním brodění měla řeka na šířku sice asi 10 metrů, ale my jsme jí brodili možná i sto metrů.

Na druhém břehu řeky pokračujeme podél ní na jihozápad, postupně až na jih. Terén je začíná být náročnější, protože nám přichází do cesty hodně keřů, balvanů, či mokrých vřesovišť. Už celý dnešní den vlastně procházíme oblastí velkých bažin, v níž budeme ještě několik dalších dnů. Tyto rozsáhlé bažiny tvoří právě jádro celého národního parku, je to samotné srdce divočiny! Skrz tuto oblast je v našem směru postupu jen minimum možných průchodů a naopak kupa míst kudy projít rozhodně nejde. Podél řeky je průchod poměrně dobře možný, ale například musíme překonávat jakousi podivnou „mini deltu“ jednoho jejího přítoku. Nakonec ji nebrodíme, ale kvůli tomuto rozhodnutí si málem namáčíme boty. Radim i trochu více, než jen málem.

Večer dorážíme k jezeru, kde plánujeme po necelých 20 km cesty tábořit. Bude již konec dnešní cesty? Je to tu vizuálně pěkné, malebné jezero, místy i řídký porost borovic pro dřevo, sundáváme tedy bagáž a jdeme se mrknout, kde postavíme stan. Brzy zjišťujeme, že to tady nepůjde. I když to není na první pohled vidět, je tu všude kolem strašně mokro a navíc hodně keříků a tak musíme dále. Podle plánu, který měl být už na další den, se tedy stáčíme od jezera přímo na západ, jezero bylo nejjižnější bod naší trasy, a jdeme rovinatou krajinou porostlou poměrně hustým lesem. Na táboření ideální, ale zase tu není žádná voda, natož tekoucí. Už bychom se ale spokojili se stojatou dezinfikovanou. Jsme dosti unavení, pomalu se blíží půlnoc. Jdeme monotónním terénem již několik kilometrů a stále nemáme místo na stanování. Najednou docházíme nečekaně k menší bažině a slyšíme, poté i vidíme potok. Nechce se nám tomu ani věřit, protože taková bažina s větším potokem měla být až za dalších 6 kilometrů, což v terénu bez cest znamená tak 2,5 hodiny a nám se zdá, že jsme tak dlouho nešli. Čas už nám ale v monotónním pochodu běžel trochu jinak a opravdu jsme došli až takto daleko. Je to tu ideální, suchá vyvýšenina nad bažinkou s vydatným čistým potokem. Jásáme a rychle chystáme a zakládáme na oheň a stavíme stan. Sedíme, posloucháme praskající oheň a vařící kotlík, a ten teplý oheň dává klid a pocit úspěšného přežití dalšího dne. Člověk najednou v divočině přestává řešit, zda si ušpinil věci, nebo jak dlouho ještě bude v tomto terénu chodit. Důležité a podstatné tu je si zajistit životně důležité potřeby, tedy vodu, oheň a místo na spaní. Než jsme udělali vše potřebné, bylo už pomalu nad ránem a my šli spát až někdy k šesté hodině ranní.


8. DEN

14 červenec 2015

Celková vzdálenost: 17 km